Pandemie covid-19 negativně ovlivňuje finanční situaci českých podniků i domácností. V novém třídílném seriálu advokátů z AK SLANINOVÁ VOKÁL pomůžeme čtenářům pochopit právní aspekty koronavirové krize a poradit jim s řešením problémů.
Pandemie nemoci covid-19 představuje nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožuje životy a zdraví obyvatel České republiky. Při výskytu takového nebezpečí je vláda podle ústavního zákona o bezpečnosti ČR oprávněna vyhlásit nouzový stav. Stalo se tak 12. března. Původně byl nouzový stav vyhlášen na třicet dnů, později pak prodloužen, zatím do konce dubna.
Pravomoci vlády, která může po dobu nouzového stavu – a to i bez součinnosti parlamentu – v potřebném rozsahu omezovat ústavně garantovaná práva a svobody práva a svobody osob a ukládat jim povinnosti, jsou podrobně upraveny v krizovém zákoně. Vláda je zejména oprávněna přijímat krizová opatření k řešení krizové situace a k odstranění jejích následků.
Tato krizová opatření se nevyhnutelně a nepříznivě promítla do majetkové situace českých podnikatelů a domácností. Jak dobře je právní systém připraven vypořádat se kromě zdravotních rizik také s nyní vyvstávajícími ekonomickými otazníky?
Utrpěná škoda a její složky
Společnosti ani běžní spotřebitelé nepřestávají ani měsíc po vyhlášení nouzového stavu mapovat rozsah újmy způsobené vládními opatřeními. Stále není možné poskytovat ani čerpat určité služby, zadávat zaměstnancům práci ani řádně plnit některé druhy již uzavřených smluv. Resuscitace ze dne na den přerušených zakázek je komplikovaná, stejně jako zhodnocení nákladů vynaložených na jejich přípravu. Ač se může utrpěná újma projevit ve sféře majetkové i nemajetkové (například poškozením dobrého jména společnosti), pro účely tohoto článku se zaměřujeme pouze na újmu majetkovou neboli materiální, kterou lze označit srozumitelnějším pojmem škoda.
Škodu v právním slova smyslu obecně tvoří dvě složky – skutečná škoda a ušlý zisk. Skutečnou škodu zjednodušeně představuje to, o co se majetek poškozeného reálně zmenšil, zatímco ušlým ziskem se rozumí částka, o kterou se majetek poškozeného nezvýšil, ač to bylo možné s ohledem na běžný chod věcí důvodně předpokládat.
Škodu na straně běžných spotřebitelů tak představují typicky zaplacené ceny zájezdů, ubytování, jízdenek nebo letenek, vstupného na kulturní akce či jiného plnění, které spotřebitel nevyužije a často ani využít nebude moci. Oproti tomu podnikatelé evidují škody v podobě ušlých tržeb za dobu uzavření provozoven, zaplaceného nájemného za obchodní prostory, mezd a náhrad vyplacených zaměstnancům po dobu nucené izolace či například v podobě prostředků již investovaných do organizace akcí, které nebylo možné v důsledku krizových opatření uskutečnit.
Osobám, které škodu utrpěly, poskytuje právo vícero prostředků, kterými se mohou domáhat nápravy nepříznivého stavu. Je přitom třeba rozlišovat mechanismy soukromoprávní a veřejnoprávní.
Soukromá práva nejsou veřejné tajemství – zorientujte se
V soukromoprávních vztazích, jejichž základem je smlouva a v nichž typicky jednají spotřebitelé s podnikateli nebo podnikatelé spolu navzájem, jsou prostředky na ochranu práv poškozených upraveny zejména v občanském zákoníku. Ten obsahuje obecná pravidla vzniku povinnosti k náhradě škody při porušení smluvní povinnosti, práva smluvních stran spojená s jednotlivými typy smluv (právo odstoupit od kupní smlouvy, právo požadovat vrácení plnění apod.), ale také různé výjimky zbavující účastníky povinnosti škodu nahradit nebo v plnění smlouvy pokračovat.
Je nutné pamatovat na to, že úprava závazků ze smluv v občanském zákoníku působí pouze podpůrně. Účastníkům smluvních vztahů je tak ponecháno na vůli upravit si vzájemná práva a povinnosti odchylně od zákona. Taková úprava (nejčastěji obsažená v obchodních podmínkách nebo konkrétní písemné smlouvě) má poté přednost před občanským zákoníkem, který se uplatní pouze v tom rozsahu, v němž obchodní podmínky nebo smlouva mlčí. Není však samozřejmě možné ujednat si cokoli – zákon stanoví určité limity smluvní volnosti, jež se aplikují přísněji především ve spotřebitelských vztazích. Je-li ujednání v obchodních podmínkách či smlouvě v rozporu s těmito limity, stává se neplatným a na jeho místo nastupuje obecná zákonná úprava.
Při posuzování práv a povinností účastníků smluvních vztahů je tedy předně nutné vycházet z uzavřených smluv, respektive z obchodních podmínek konkrétních poskytovatelů, které jsou běžně součástí smlouvy. Vzájemné práva a povinnosti stran tam bývají upraveny velmi podrobně. Teprve obsahuje-li smlouva některá zakázaná ujednání, případně neobsahuje-li žádnou úpravu konkrétních práv, dostává se ke slovu text zákona. V souladu se zásadou „právo patří bdělým“ by se proto každý měl pečlivě seznámit s prameny svých práv dříve, než přistoupí k jejich výkonu.
Případné soukromoprávní nároky na náhradu škody či jiná práva plynoucí ze smluv a jejich porušování se uplatňují vůči druhé smluvní straně. Pokud nedojde k jejich včasnému vypořádání či smírné dohodě, je poté nutné takové nároky uplatnit žalobou podanou k příslušnému soudu.
Nástroje veřejného práva
Zatímco občanský zákoník stanoví pravidla pro náhradu škody mezi osobami soukromého práva, existují rovněž předpisy, které upravují podmínky vzniku odpovědnosti státu za způsobenou škodu. V takových situacích stát nevystupuje jako tzv. nezúčastněný třetí, zhmotněný standardně v osobě soudce, nýbrž jako právnická osoba nadaná konkrétními právy a povinnostmi vůči druhé straně.
Nároky na náhradu škody vůči státu jsou tradičně uplatňovány v režimu zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. K němu se na počátku diskuzí o ekonomických důsledcích vládních opatření neupírala výrazná pozornost, panovala obecná shoda na tom, že případné nároky na náhradu škody nebude možné opřít o právní titul nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Avšak s čerstvým vývojem odborné polemiky o právních nedostatcích postupu orgánů krizového řízení v uplynulých týdnech nelze vyloučit, že by v určitých konkrétních případech odpovědnost státu za škodu v režimu tohoto zákona mohla být založena.
Potenciálně příznivější úpravu postavení poškozených podnikatelů obsahuje § 36 krizového zákona, který stanoví, že „[s]tát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (…) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.“ Ač text citovaného ustanovení může svádět ke snadnému závěru, že stát nahradí podnikatelům veškerou škodu, pokud si ji sami nezpůsobí, nelze s ohledem na neurčitost užitých právních pojmů jednoznačně předpovědět, kterým směrem se bude rozhodovací praxe soudů ubírat. Šance na úspěšné nárokování odškodnění v režimu krizového zákona mohou být navíc přidušeny tím, že od konce března nejsou opatření formálně přijímána vládou podle krizového zákona, nýbrž jinými příslušnými orgány podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Ten přitom žádný procesní mechanismus náhrady utrpěných škod neobsahuje.
Autorem textu je Mgr. David Horn.
Ve SVAKu se neblahým dopadům koronaviru věnujeme v souvislosti se zdravotnickým zásobováním, ale také v souvislosti se škodami, které vznikají téměř všem z nás.
Článek byl sepsán pro Peníze.cz jako první díl ze tří. V dalších částech se zaměříme na nároky poškozených spotřebitelů a nároky soukromých osob na státu.
